Jednoho rána v Praze
Sotva první paprsky rudé záře svítání dopadly na kamenné dlažby vinohradských ulic, cvakla u jedněch z mnoha dveří záklapka zámku. Stačilo jen jemně pootočit klíčkem a mírným tahem otevřít dveře. Rázem jsem se octl ve světě, jenž je pro mnohé tak cizí.
Po lidupustém chodníčku došel jsem až k ostrůvku elektrické dráhy na Vinohradské třídě. Jít o trochu později, zaryl bych se spolu s davy do pražského podzemí, ale v tuto ranní hodinu bych na nástupišti vyhlížel bíločervenou soupravu marně. Nasedám proto do tramvaje linky vedoucí do centra města. Řidič a tři další spolucestující jsou první známkou, že lidstvo dosud nevyhynulo. Vůz se vydá již i se mnou na cestu po svých železných kolejnicích. Nezatěžkán obvyklým množstvím pasažérů poskakuje ze strany na stranu jako zuřící býk snažící se shodit toreadora ze svého hřbetu.
Na zastávce I. P. Pavlova vystupuji spolu s mužem, který se patrně chystá na prozkoumávání české divočiny. Pod typickou červenou krosnou z dob nedávno minulých je oblečen do svršků s vojenskými vzory. Jeho ještě dlouhá cesta pokračuje po pohyblivých schodech do útrob podzemní dráhy. Na této lince bude mít zajisté již šanci. Já tak zůstávám na jindy zcela zaplněném dopravním uzlu jen s desítkou osob, z nichž jeden si po probuzení bude jen stěží vzpomínat na to, co se mu minulého dne přihodilo. Z běžného dne nejsem zvyklý na podobné intervaly jednotlivých linek, čekání mi tak přichází jako nekonečné. Ticho v této rušné části velkoměsta jen vzácně přerušují osamělá auta prohánějící se v této části města osmiproudým asfaltovým průtahem Prahou. Desetitisíce řidičů popojíždějících po této spojnici během dne beznadějně ucpané by mi tento okamžik jen stěží věřili. Překonávám tuto, v této chvíli jednoduchou, překážku usazen ve voze další linky.
Než jsme dorazili na Malostranské náměstí, začaly se ulice zvolna plnit náhodnými kolemjdoucími. Doufám jen, že jsem pro svůj záměr nevyrazil příliš pozdě. Tramvaj se již proplétá úzkými a křivolakými malostranskými uličkami. Tuto horskou dráhu znám jen z přeplněných vozů, které se pohybují spolu s auty rychlostí nízkou, pomalejší obyčejné chůzi. Stisknutím jsem rozsvítil zelené tlačítko a dal tak povel k otevření dveří. Ty mne poslechly a s příjezdem k nástupnímu ostrůvku mi uvolňují cestu ven. Bez nutnosti uskakovat z cesty obdivujícím turistům se po pár metrech chůze na kočičích hlavách dostávám k začátku středověkého kamenného mostu pojmenovaného po jednom z největších vladařů naší země.
Vytahuji z černého koženého pouzdra svůj fotoaparát a pořizuji snímek, který většina lidí bude milně považovat za fotomontáž. Jen málo bytostem se naskytl pohled na Karlův most zaplněn pouze osobnostmi vytesanými do tvrdého kamene.
0 comments
