Nad městem sedím
Když zapadlo to velké slunce,
vzpomněl jsem si na tebe,
na tvé dlouhé hnědé vlásky,
na prstíky, na dlaně.
Jak květ zlaté slunečnice
otáčím se na tebe,
tvé oči rád bych viděl,
neustále, bezmezně.
Dvoje tváře kulaťoučké
pod očima najít lze,
kéž úsměv na nich zářit bude
každodenně na tobě.
Nad městem já sedím tiše
dívajíc se na nebe,
z něhož občas kapka spadne
na límeček, na nehet.
Bylo milé během deště
tančit s tebou po trávě.
Sotva znal jsem jméno tvoje,
touhy tvé i postoje.
Tebe nemít, tak teď nevím,
co bych si jen počít měl.
Bílou paní hledal bych sám
po cimbuřích na hradech.
0 comments
