Svět hvězd
Letní noc na mě dýchá, lesem kráčím, jehličí chrastí. Vzhlédnu vzhůru, tu nový svět zjeví se mi. Větve ve výšce spojují se, ale mezi nimi jasné hvězdy září. Jejich obraz se v mém oku ostrý leskne, a já myslím jenom na ně. Na ty mračna plná plynu, co plápolají kdesi v hloubi čirého prázdna. Přesto svítí, neboť věří, že má to smyslu. Přitom neví o mém těle, o mé duši, která uvnitř strádá prázdná jako vesmír. Avšak stačí jen ten jeden bod, bod menší jak piha na mém prstu, bod bílý jako bělmo očí, bod vzdálený jak nebe a peklo, co naplňuje duši mou něčím neodolatelným. Pocitem sounáležitosti se vším, se světem kde všechno živé v jednom celku je, co spojuje věci tak jiné, že najednou mezi nimi rozdílu nevidíme. V tu chvíli přepadne mne touha tu nebýt sám, být tu s někým kdo rozumí klidu letní noc a uvnitř cítí stejné věci. Spolu v mechu leželi bychom dlaněmi spojeni, s každou hvězdou této noci pevnou vazbu tvořili.
0 comments
